Než se mi narodil syn, ani ve snu by mě nenapadlo, co to pro mě bude znamenat. Překvapilo mě, že svět rodičů není zdaleka tak jednoduchý, jak bych si dříve myslela.

Jen samotná péče o potomka je poměrně náročná. Novopečená matka se musí naučit jak jej utišit, nakrmit, přebalit. K tomu musí zajistit, aby se sama občas najedla a domácnost jí nespadla na hlavu.

Jenže tím to zdaleka nekončí. Dnešní rodiče mají tisíce možností a způsobů, jak pečovat o své dítě. Mohou si vybrat, jestli půjdou cestou kontaktního rodičovství nebo jim je bližší klasická výchova. Mohou se rozhodnout jestli kojit nebo nekojit, očkovat nebo neočkovat, dát či nedat dítě do školky. Když už zvolí školku, jakou mají vybrat? Montessori, Waldorfskou, lesní, státní, soukromou nebo úplně jinou…?

Rozhodnutí, která musí rodič udělat, je už od začátku hodně. Situaci komplikuje i to, že různých návodů je snad ještě více.

Když se můj syn chtěl první tři měsíce téměř neustále kojit, trávila jsem spoustu hodin na internetu a pročítala všechny možné stránky o výchově dětí. Postupně jsem zjišťovala, že rady a tipy lze najít opravdu o všem.

Jen v oblasti, která mě osobně zajímala nejvíce, nebylo jednoduché dobrat se souvislých informací.

Měla jsem pocit, že mě občas okolí, včetně lékařů, tlačí do postupů, které se mi příčí, a potřebovala jsem rychle argumenty.

Chtěla jsem si ujasnit, jaká práva jako rodič mám. Co vše například v porodnici zdravotníci mohou a jaké nástroje mají, když chtějí, aby rodiče jednali tak, jak potřebují.

Hledala jsem jednoduchý návod, jak se mohu bránit, když s jejich postupem nesouhlasím.

Rámcovou představu jsem samozřejmě měla. Podrobnosti jsem si ale musela důkladně a zdlouhavě vyhledávat.

Problém je, že rodiče často nemají povědomí o svých právech a právech svých dětí. Obzvlášť ve styku s „autoritou“ se nechávají vmanipulovat tam, kde být nechtějí.

Vím, že mnohdy není snadné ustát si své názory, i když jste o nich stoprocentně přesvědčení, zvláště pak ve vypjatých situacích.

Sama mám zkušenost, že jsem tváří v tvář lékařské autoritě zapomněla, co chci, až se z mého původně přirozeného porodu vyklubal medikamentózní porod končící akutním císařským řezem.

A tak mě napadla myšlenka vytvořit projekt „S právem na život“ zabývající se právy rodičů a dětí. Uvědomila jsem si, že právě prostřednictvím blogu lze velmi dobře šířit informace o úskalích rodičovství a právech a povinnostech, které v konkrétních situacích rodiče mají.

Snažím se o to, aby rodiče, jako slabší strana, byli schopni domoci se svých práv sami už v okamžiku jejich porušení, nebo ještě lépe před ním.

Je možné domáhat se zpětně nápravy různými prostředky. Je to ale neefektivní, a hlavně:

K následku již došlo.

K čemu je finanční zadostiučinění za špatně provedený zákrok, když má člověk trvalé následky. K čemu je rodičce omluva za zpackaný porod, když má traumatizující zážitek na celý život?

Samotné dokazování v civilním řízení bývá složité. Těžko se zpětně ověřuje, v jakém rozpoložení byla rodička během porodu, jak komunikovala, jaká přání vyjadřovala, do jaké míry byla její přání autentická, jak mohla být ovlivněna medikací apod.

Vše navíc většinou probíhá ústně, beze svědků, takže dokazování u soudu může být prakticky nemožné.

Jen mizivé procento případů se před soud vůbec dostane, protože lidé už nemají sílu obracet se na právníky a podávat žaloby. Nezanedbatelná je i finanční náročnost takového soudního řízení s nejistým výsledkem.

Proto pokud má být ochrana práv slabší strany efektivní, je potřeba začít u zdroje porušení práva a ne řešit zadostiučinění až poté, co k poškození došlo.

Na svém blogu chci informovat rodiče o jejich právech v situacích, které je mohou při péči o jejich potomky potkat. Často vycházím i ze své vlastní zkušenosti.

Při tvorbě svých článků používám především právní předpisy a informace, dostupné v odborné literatuře, článcích nebo odborných internetových zdrojích.

Záleží mi na tom, aby si kdokoli mohl sám informaci dohledat nebo i rozšířit podle své potřeby. Proto mé články obsahují odkazy na citace odborné literatury či vysvětlivky, které jsou vždy uvedeny pod článkem.

Chci, aby čtenáři měli po přečtení mých článků  povědomí o tom, jaká mají práva. Zároveň aby také věděli, proč je mají a v jakém předpise jsou zakotvena. Aby nepoužívali při své obraně jen argument „Na to nemáte právo„, ale byli schopní věcně odkázat na příslušné znění zákona.

Doufám, že touto cestou usnadním rodičům jejich úlohu výchovy a péče o děti a vnesu alespoň trochu světla do nelehkého rozhodování.

 

Pokud chcete vědět, jak má vypadat skutečně informovaný souhlas v nemocnici, stáhněte si zdarma můj e-book Informovaný souhlas – vše, co potřebujete vědět, ale bojíte se zeptat.

Komentáře

Jsem právnička, ale především jsem matka. Mateřství mi v mnohém otevřelo oči, a proto pomáhám rodičům znát jejich práva a práva jejich dětí. Jsem také autorkou knihy (a e-knihy) Příručka informovaného rodiče do porodnice, která už pomohla více jak 90 rodičům stát si za svými právy a e-booku Informovaný souhlas – vše, co potřebujete vědět, ale bojíte se zeptat Více o mně si můžete přečíst zde.

Předprodej zahájen!

Kupte si knihu Příručka INFORMOVANÉHO rodiče do porodnice právě teď!

Čekáte miminko? Neponechejte nic náhodě a buďte první, kdo si koupí e-knihu o právech rodičů a dětí v porodnici.

Půlku ceny platím za vás!

4 komentáře

  1. Jarmila

    Děkuji Vám za tento blog. Je moc dobře, že se začínají objevovat a postupně (i když pomaličku) šířit informace o našich právech. Člověk přece jen trochu získává sebejistotu a necítí se tak bezbranný a odkázaný na vůli, znalosti a schopnosti jiných, protože, jak píšete, ten respekt k autoritě lékaře je nesmírný, ani si to neuvědomujeme. Přispívá k tomu velkou měrou i fakt, že jsme před lékařem obvykle více či méně odhalení, v nemocnici nezřídka nazí, občas v ne příliš důstojném postavení a navíc v bolestech. Občas pak může docházet až ke směšným situacím, kdy se dospělí lidé chovají jako malé děti bojící se výprasku. Jednu takovou absurdní situaci jsem zažila sama zhruba před půl rokem, když jsem byla na pár dní hospitalizována. Vždy před vizitou nám sestra nejprve položila desky s naší zprávou na postel a teprve po nějaké době přišla samotná vizita. Já, v té době už trochu poučená o svých právech, jsem se zájmem své desky vzala a začala v nich listovat. Mé dvě spolubydlící na pokoji na mě nejprve nevěřícně koukaly, co si to dovoluji, že se to přece asi nesmí. Řekla jsem, že jsou to informace o mně, o mém zdravotním stavu, tak proč bych se na ně nemohla podívat. Ony dvě tedy své desky také ze zvědavosti otevřely, ale jakmile zaslechly na chodbě blížící se kroky lékařů, rychle je zaklaply a vrátily na původní místo v nohách postele. Já jsem své desky v klidu zavřela a předala přímo do ruky lékařky a samozřejmě jsem se s žádnou negativní reakcí nesetkala. Tato situace mi ale docela otevřela oči a uvědomila jsem si, jak opravdu moc nad námi mají lékaři navrch. Je zcela pochopitelné, že když my, jakožto pacienti/klienti, sami stavíme lékaře do pozice polobohů, oni tuto pozici dříve či později přijmou a v různé míře ji začnou zneužívat (i když s dobrými úmysly). Proto je také nad slunce jasné, že změnu nemůžeme očekávat z jejich strany. Musíme to být my, kdo se bude stavět za svá práva a vracet zdravotníky z jejich piedestálu zpět na naši úroveň. Proto ještě jednou díky za tento blog!

    Odpovìdìt
  2. Věra Jedličková

    Děkuji za podporu, mám z toho velkou radost. Máte ve všem naprostou pravdu a myslím, že to zažila většina z nás.

    Odpovìdìt
  3. Zuzi

    Zdravím Věrko! I já moc děkuji za tento blog a s dovolením, pokorou a potěšením sdílím na svém profilu.
    Já jsem si své dva porody, dá se říct, celkem v pohodě užila. První v sladké nevědomosti, klidu a důvěře v autoritu lékaře, druhý až na pár drobností, které mohly být jinak, což jsem zjistila až později, také v pohodě, s láskou a dokonce s milým humorem.
    Prakticky se vším , co píšete Vy a Jarmilka přede mnou souzním. Je pravda, že my, vychovaní za komunismu se prostě bojíme a uznáváme autority, aniž bychom nad tím přemýšleli. Vše bereme automaticky. Vypadá to, že asi jen naše děti, pro které chceme jen to nejlepší, nás dokážou změnit. A to je dobře. Moje rodina nechápe, co se se mnou stalo, že nehodlám do svého druhého dítěte píchat jedy apod., vždyť jsem přece vždycky byla normální…..bohužel je normální být stádní ovcí a tou už být nechci. Věruško, ještě jednou děkuji za Vaší práci….Všichni se musíme naučit, postavit se za vlastní práva a práva našich drobečků, mít svůj názor a být konečně sami sebou navzdory všem. Vždyť jednou z nejkrásnějších věcí v životě je, přivést na svět to malé, krásné a spokojené stvořeníčko, které nám věří….Ještě jednou děkuji.

    Odpovìdìt
    • Věra Jedličková

      Moc Vám děkuji, máte pravdu. Bohužel ne vždy víme přesně, jaká ta naše práva vlastně jsou, i když už je skoro třicet let od revoluce. Ale je to lepší a lepší.

      Odpovìdìt

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Subscribe To Our Newsletter

Subscribe To Our Newsletter

Join our mailing list to receive the latest news and updates from our team.

You have Successfully Subscribed!