Tohle je článek, který jsem napsala v den prvních narozenin mého syna. Můžete se začíst.

 

Dnes je tomu přesně rok, co jsem zažila svůj nejdůležitější den v životě. Ve čtyři hodiny ráno se mi narodil syn.

Věděla jsem, že narozením dítěte se člověku převrátí život vzhůru nohama, ale obrat, který nastal, mě doslova šokoval. Měla jsem pocit, že jsem se tehdy na JIP probudila do úplně jiného světa.

Světa, kde se z lékařů stali cizí lidé, kteří nade mnou měli neomezenou moc. Lidé, co vůbec nechápali, že potřebuji být se svým synem.

Bylo ráno a já si pamatuji, jak se kolem mne neustále míhaly osoby – sestry, doktoři, a povídaly si mezi sebou. Občas se u mé kapačky zastavila sestra, něco přidala a zas odešla.

Střídavě jsem usínala a probírala se po 24 hodinovém porodu. Toník se narodil ve čtyři hodiny ráno akutní sekcí. Naštěstí jsem nebyla v celkové anestezii a mohla jsem ho alespoň na chvilku vidět. Po operaci mi ho na chodbě na chvíli přiložili v zavinovačce na kojení. Věděla jsem, že je v pořádku.

Ale když jsem se to ráno po pěti hodinách od porodu probrala, měla jsem pocit naprosté prázdnoty, kterou ještě prohloubilo stále velké, ale nepřirozeně měkké břicho.

Břicho, které bylo posledních několik měsíců tvrdé a ve kterém jsem cítila pohyby svého dítěte. Polovinou svého těla jsem nemohla pohnout, nohy mě vůbec neposlouchaly a já bez brýlí jen matně viděla, že na JIP je se mnou dalších pět žen.

Nikdo mi nevěnoval pozornost a mně to bylo vlastně jedno. Chtěla jsem jen vidět své dítě, pochovat ho a začít kojit.

Představovala jsem si, jak je sám o dvě patra níž na novorozeneckém oddělení v řadě dalších plačících novorozenců, zabalených do zavinovaček a nechápe, co se stalo. Kde je najednou máma a jestli ji ještě někdy uvidí.

Bylo mi do pláče. Nemohla jsem spustit oči z jeho fotky, kterou manžel pověsil na facebook, a kde mu už od rána naskakovaly zvednuté palce.

Celé dopoledne se mi u nohou postele střídal personál nemocnice. Vždy vzali do ruky kartu, něco poznamenali a odešli. Nikdo se na mě prakticky ani nepodíval, zajímaly je jen ty desky.

Musíte být schopná sedět

Věděla jsem, že po porodu sekcí musí být žena 24 hodin na JIP. Kolem druhé hodiny odpoledne už jsem to nevydržela a zeptala se sestry, kdy budu moct jít za malým.

Když mi řekla, že nejdříve večer, svitla mi naděje. Vypadalo to, že i když jsem rodila ve čtyři hodiny ráno, mohli by mě pustit dříve. Odpoledne se nekonečně vleklo, ale nakonec jsem se večerní vizity dočkala.

Zeptala jsem se lékaře, jestli mě pustí za synem. Podíval se na mne se slovy: „Ale vy ještě nesedíte. To vás nemůžeme pustit. Musíte si nejdřív sednout. Musíme vás tady nechat do rána a pak se uvidí.“

Vytřeštila jsem na něj oči: „Ale já nevěděla, že si mám sedat. Nikdo mi neřekl, že se mám zvedat.“ Odpověděl, že samozřejmě. Abych byla schopna se postarat o miminko, musím být přece schopná sedět.

Odešel a já otočila hlavu ke zdi a tiše plakala.

I když se kolem mé postele během dne vystřídaly minimálně dvě směny lékařů a sester, nikdo z nich mi neřekl, abych se co nejdříve snažila otočit a posadit, že jedině tak budu moci jít za synem.

Byla jsem prvorodička po akutní sekci a předchozích 22 hodinách spontánních kontrakcí. Za svůj život jsem nezažila žádný pobyt v nemocnici, natož operaci. Neměla jsem zdaleka nastudováno, jak má probíhat pooperační adaptace.

Celý den jsem nemohla pohnout nohama, nemohla jsem se ani otočit, natož si sednout. Každý pohyb mě neskutečně bolel. Vůbec mě nenapadlo, že v takovém stavu se mám i přes bolest snažit hýbat a posazovat.

Zatnula jsem zuby a pokusila jsem se otočit na bok s vědomím, že když už jsem měla sedět, musí to jít. Bolelo to strašně, nohy se nechtěly pohnout, ale po nějaké chvíli se mi to podařilo. Otočila jsem se na jednu a za chvíli i na druhou stranu.

Snažila jsem se hodně otáčet, aby dohlížející sestra viděla, že už mi to jde. Doufala jsem, že se třeba smilují, a když uvidí, že už se přetáčím, nakonec mě za synem pustí.

Po chvíli jsem se začala pokoušet i o sezení s přidržením se držáku nad mou postelí. Šlo to špatně a sed mě strašně bolel, ale nakonec se mi to podařilo.

Když se k mé posteli přiblížila sestra, vítězoslavně jsem jí řekla, že už sedím a můžou mě pustit za synem.

Soucitně se na mne podívala se slovy: „Ale vizita už byla a další bude až ráno. Vyspěte se, budete potřebovat sílu.

 Teď zrovna nemáme místo

Připadala jsem si absolutně bezmocná. Chtěla bych vidět maminku, která oddělená od svého právě narozeného miminka na JIP spokojeně spí. Byla to jedna z nejdelších nocí v mém životě. Když konečně přišlo ráno, nemohla jsem se dočkat vizity.

V devět hodin přišel lékař a řekl, že za synem už mě pustí, ale v noci bylo moc porodů, takže teď zrovna na oddělení šestinedělí nemají místo. Dají mi prý vědět, až se uvolní.

Neřekla jsem mu na to nic, jen jsem koukala. Odešel a mně až po chvíli došlo, co mi vlastně řekl. Konečně se ve mně probudilo něco z mého předchozího já. Zavolala jsem sestru a řekla jí, že už tam nebudu dál čekat. Že musím sejít dolů alespoň syna přiložit, aby se rozjela laktace, a že si tam dojdu klidně sama. S dopomocí jsem už konečně byla schopná dojít do sprchy.

Zkusí tam prý zavolat a uvidí, co může dělat.

Za chvilku přišla, že místo je.

Nevěřila jsem vlastním uším. Jaké to mají informace? Během půl hodiny se najednou místo vytvoří?

Byla jsem šťastná, že už konečně uvidím syna. Než vyřídili papíry, zabalila jsem si věci a odvezli mě na vozíku o dvě patra níž, bylo poledne.

Na novorozeneckém oddělení jsem dostala příkazem: „Nejprve oběd, potom miminko!“ Způsobně jsem se naobědvala a ve dvě hodiny odpoledne se konečně dočkala svého vytouženého synka. Prý jen na chvíli, za chvíli si pro něj přijedou a nechají si ho i na noc.

Spinkal jako andílek. Jakmile jsem ho uviděla, bylo mi jasné, že už jim ho nedám. Čtyři sestry mě postupně přišly přesvědčovat o tom, že strašně riskuji. Ale já už nepovolila.

Svým rebelantstvím jsem ale dostala punc nepřizpůsobivé matky, který se se mnou táhl až do konce hospitalizace.

Je potřeba se nebát ozvat

Když jsem se z porodu a pobytu v nemocnici vzpamatovala, začala jsem zjišťovat, že přístup, jaký jsem zažila, je často v našich českých nemocnicích standard. Z rodiček a matek se stává pouze předmět péče lékařů. Ženy mají velmi často pocit, že jsou sestrám i doktorům spíše na obtíž. Často nemají ani odvahu se na cokoli zeptat nebo o něco požádat.

Podobnou situaci jsem zažila i já. Po celou hospitalizaci jsem měla pocit bezejmenného subjektu. Když mě při propouštění dětská lékařka oslovila „Paní magistro“, skoro jsem ani nevěděla, že mluví ke mně.

Člověk se velmi snadno sám zapasuje do role, která se od něj v nemocnici očekává. Role servilního pacienta, který se bez námitek chová tak, jak je vyžadováno a nemá žádné nároky.

Ne vždy je ale nutné chovat se přesně podle pokynů i na úkor svých vlastních potřeb. Často jsou postupy jen doporučené a jdou snadno přizpůsobit. Je potřeba se ale nebát ozvat a sdělit personálu své potřeby a přání. Vím, že často se stačí jen zmínit a vše jde. Tak jako se pro mě téměř okamžitě objevilo místo na novorozeneckém oddělení.

Kdybych se neozvala, možná ležím na JIP ještě o den déle. Proto se nebojte ozvat.

Zdravotnictví je služba, za kterou si vy platíte!

 

Chcete vědět, jak má vypadat informovaný souhlas v nemocnici?

Věděli jste, že lékař má povinnost vás VŽDY osobně  ÚSTNĚ poučit o každém zákroku? Stáhněte si zdarma  e-book Informovaný souhlas – vše, co potřebujete vědět, ale bojíte se zeptat.

 

Nebo si v mém článku Lékař vám nemůže zakázat opustit porodnici přečtěte o tom, co dělat, když vás lékař nechce propustit z porodnice .

Komentáře

Podobné články

5 mýtů o ambulantním porodu, které kolují českým i...