Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2087/2024, publikovaný v říjnu 2026 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2026, se zabývá právem rodiče zůstat přes noc u hospitalizovaného dítěte. Přestože soud dal v konkrétním případě za pravdu nemocnici, jeho závěry nelze vykládat jako obecné oprávnění omezovat noční přítomnost rodičů. Rozhodující jsou vždy konkrétní okolnosti a přiměřenost omezení.
O jaký případ šlo?
Případ se týkal matky pětitýdenního dítěte hospitalizovaného ve vážném zdravotním stavu na jednotce intenzivní a resuscitační péče (JIRP).
Matka požadovala možnost přespat přímo u dítěte nebo v jeho bezprostřední blízkosti. Nemocnice jí to neumožnila s odůvodněním, že oddělení není pro přespávání rodičů vybaveno a takové řešení by odporovalo požárním, hygienickým a provozním požadavkům.
Matka se následně domáhala náhrady nemajetkové újmy a omluvy. Se svými nároky však neuspěla.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za konkrétních okolností případu bylo omezení přiměřené. Zohlednil zejména povahu intenzivní péče, prostorové uspořádání oddělení, bezpečnost pacientů i zdravotníků a rovněž psychický a fyzický stav samotné matky.
Závěry Nejvyššího soudu následně obstály také před Ústavním soudem, který usnesením ze dne 18. února 2026, sp. zn. IV. ÚS 3773/25, odmítl ústavní stížnost matky a dítěte.
Přítomnost rodiče a jeho pobyt nejsou totéž
Zásadní částí rozhodnutí je rozlišení dvou právních institutů.
Podle § 28 odst. 3 písm. e) bodu 1 zákona o zdravotních službách má nezletilý pacient právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce při poskytování zdravotních služeb. Toto právo se vztahuje na všechny nezletilé pacienty a jeho výkon je podmíněn zákonem stanovenými omezeními.
Vedle toho § 47 odst. 1 písm. b) ukládá poskytovateli jednodenní nebo lůžkové péče umožnit pobyt zákonného zástupce společně s hospitalizovaným dítětem, a to za podmínek stanovených tímto ustanovením, zejména s ohledem na vybavení zdravotnického zařízení a bezpečné poskytování zdravotních služeb.
Nejvyšší soud zdůraznil, že tyto dva instituty nejsou totožné.
Právo dítěte na nepřetržitou přítomnost rodiče tedy automaticky nezakládá nárok na to, aby nemocnice rodiči poskytla lůžko nebo jiné vybavení pro přespání.
Takové rozlišení je z hlediska zákonné úpravy pochopitelné. Současně však vyvolává významnou praktickou otázku: Jak má být nepřetržitá přítomnost skutečně zajištěna, jestliže rodič nemá možnost si během noci ani krátce odpočinout?
Znamená to, že rodič může zůstat, pouze pokud vydrží vzhůru?
Právě zde považuji rozhodnutí za problematické.
V posuzovaném případě soudy pracovaly také s alternativou, podle níž by matka mohla zůstat u dítěte na židli v bdělém stavu. Podle skutkových zjištění však nebyla vzhledem ke svému psychickému a fyzickému stavu schopna tuto variantu dodržet.
Rozhodnutí tak může vyvolávat dojem, že jakmile rodič během noci usne, přestává jít o pouhou přítomnost a nastupuje režim pobytu podmíněného vybavením nemocnice.
Takto obecný závěr však podle mého názoru z rozsudku vyvozovat nelze.
Nejvyšší soud neposuzoval, zda jakékoli krátké zdřímnutí rodiče na židli automaticky představuje přespání ve smyslu § 47 odst. 1 písm. b). Rozhodoval o konkrétní situaci, v níž bylo zjištěno, že matka zamýšlela na oddělení přespat a že existovala další provozní a bezpečnostní omezení.
Nemocnice proto nemohou z rozsudku bez dalšího dovozovat obecné pravidlo, že rodič smí u dítěte zůstat přes noc pouze za podmínky nepřetržité bdělosti.
Omezení musí obstát v testu proporcionality
Za nejdůležitější závěr rozhodnutí považuji požadavek individuálního poměřování dotčených práv.
Nejvyšší soud připomněl, že při střetu práva na rodinný život a péči o dítě s právem na ochranu zdraví je nezbytné posoudit vhodnost, potřebnost a přiměřenost konkrétního omezení.
To znamená, že samotný odkaz na provozní podmínky nebo vnitřní řád nemocnice nemusí být dostatečný.
Poskytovatel by měl být schopen vysvětlit, jaké konkrétní riziko přítomnost rodiče představuje, proč nelze právo realizovat požadovaným způsobem a zda nebylo možné zvolit mírnější opatření.
Může jít například o nemožnost bezpečné manipulace s přístroji, omezení přístupu personálu k pacientovi nebo nepřiměřené narušení práv ostatních pacientů.
Soud zároveň připustil, že nemocnice nemusí čekat, až ke škodlivému následku skutečně dojde. Omezení může být i preventivní, musí však vycházet z konkrétních, objektivně odůvodněných okolností.
Rozhodující je také rozsah a délka omezení.
Z rozsudku proto nevyplývá, že nemocnice může rodiče vykázat na noc pouze proto, že pro něho běžně nezajišťuje přespání. Musí být schopna přiměřenost takového omezení obhájit ve vztahu ke konkrétním okolnostem.
Rodič není návštěva. Ani na JIP.
Kdy má dítě právo na přítomnost rodiče a kdy ji může nemocnice omezit? Odpovědi najdete v našem bezplatném průvodci V nemocnici, ale spolu.
A co když nemocnice rozlišuje děti podle věku?
Aktuálnost této problematiky připomněla také kauza Fakultní nemocnice v Motole, o níž informoval server iDNES.cz dne 29. října 2026.
Matka desetileté pacientky podle zveřejněné reportáže nemohla využít rozkládací křeslo určené rodičům mladších dětí. Personál jí údajně neumožnil ani rozložení vlastní karimatky.
Z právního hlediska zde vzniká zásadní otázka: Může být samotný věk dítěte důvodem pro rozdílné podmínky nepřetržité přítomnosti rodiče?
Zákon o zdravotních službách takovou věkovou hranici nestanoví. Právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce se vztahuje na všechny nezletilé pacienty.
Hranice šesti let je významná především pro úhradu pobytu průvodce z veřejného zdravotního pojištění podle § 25 zákona č. 48/1997 Sb. U starších dětí je úhrada podmíněna souhlasem zdravotní pojišťovny.
Pravidla úhrady však nelze zaměňovat s rozsahem práva dítěte na přítomnost rodiče.
Podstatné přitom není, zda nemocnice dokáže každému rodiči poskytnout rozkládací křeslo. Takovou povinnost nelze ze zákona bez dalšího dovodit.
Rozhodující je, zda existuje objektivní důvod, proč nemocnice umožňuje určitý způsob noční přítomnosti rodičům mladších dětí, ale stejný nebo srovnatelný způsob odpírá rodičům dětí starších.
Jestliže je například na určitém pokoji možné bezpečně umístit rozkládací křeslo pro rodiče dítěte mladšího šesti let, pak při srovnatelných prostorových, hygienických a provozních podmínkách není zřejmé, proč by tam nemohl na obdobném křesle přenocovat také rodič staršího dítěte.
Přitom není rozhodující samotná skutečnost, zda křeslo vlastní nemocnice, nebo si je rodič přinese. Podstatné je, zda použité vybavení splňuje požadavky bezpečnosti, hygieny a provozu oddělení.
Obdobně je třeba posuzovat možnost využití vlastní karimatky. Její umístění na podlahu může za určitých okolností představovat hygienické, bezpečnostní nebo prostorové riziko. Takové riziko je však třeba konkrétně identifikovat. Nelze automaticky předpokládat, že každá karimatka musí být z hygienických důvodů nepřípustná, aniž by byly posouzeny možnosti jejího bezpečného použití.
Pokud by například jediným problémem bylo riziko kontaminace přinesené pomůcky, bylo by namístě zabývat se tím, zda jej nelze odstranit vhodným materiálem, očištěním nebo dezinfekcí. Zcela odlišná situace by nastala, kdyby karimatka bránila bezpečnému přístupu k pacientovi nebo průjezdu zdravotnické techniky.
V motolském případě nemáme k dispozici všechny okolnosti, které vedly k odmítnutí karimatky. Pokud však rozhodujícím důvodem bylo skutečně pouze obecné pravidlo vycházející z věku dítěte, považuji takové omezení za právně velmi problematické.
Právo dítěte na nepřetržitou přítomnost rodiče totiž nelze omezit jen proto, že dítě oslavilo šesté narozeniny.
Plošné pravidlo, které bez individuálního posouzení znevýhodňuje rodiče starších dětí, může představovat nepřípustné rozdílné zacházení na základě věku. Poskytovatel by musel prokázat, že rozdílný postup sleduje legitimní cíl a je vzhledem k němu přiměřený.
Co z rozhodnutí vyplývá pro nemocniční praxi?
Rozhodnutí Nejvyššího soudu by nemělo být impulsem k vytváření dalších překážek přítomnosti rodičů. Naopak je příležitostí přezkoumat, zda současná pravidla nemocnic obstojí z hlediska zákonných požadavků a principu proporcionality.
Ministerstvo zdravotnictví již v metodickém pokynu z roku 2023 doporučilo zohledňovat při plánovaných úpravách zdravotnických prostor potřebu zajistit odpovídající zázemí pro nepřetržitou přítomnost a pobyt rodičů.
Nemocnice by proto měly prověřit nejen text svých vnitřních řádů, ale také skutečnou praxi jednotlivých oddělení. Zejména zda se omezení nezakládají pouze na dlouhodobých zvyklostech, zda existují méně omezující alternativy a zda jsou důvody konkrétních omezení řádně dokumentovány.
Provozní a bezpečnostní požadavky jsou nepochybně legitimní. Jejich existence však neznamená, že mohou automaticky převážit nad právem dítěte na přítomnost rodiče.
Nemocnice nemusí rodiči za všech okolností zajistit komfortní přespání. Musí však umět vysvětlit, proč v konkrétní situaci není možné jeho přítomnost zachovat v požadované podobě a zda skutečně neexistuje méně omezující řešení.
Judikatura a související zdroje
- Nejvyšší soud, rozsudek ze dne 17. 9. 2025, sp. zn. 25 Cdo 2087/2024, R 48/2026
- Ústavní soud, usnesení ze dne 18. 2. 2026, sp. zn. IV. ÚS 3773/25
- Ministerstvo zdravotnictví – Metodický pokyn k přítomnosti zákonných zástupců a osob blízkých u dětí
- iDNES.cz, 29. 10. 2026 – Motol a přespávání rodičů
Znáte práva pacientů. Ale víte, jak je uplatňovat v praxi?
Informovaný souhlas, zdravotnická dokumentace, práva nezletilých pacientů nebo konfliktní situace. Právní pravidla nejsou vždy jednoznačná a jejich správné uplatnění bývá složitější, než se na první pohled zdá.
Právo v ambulanci je praktické online školení pro zdravotníky. Na konkrétních situacích z praxe si vysvětlíme, jak postupovat správně, předcházet konfliktům a minimalizovat právní rizika.
0 komentářů