O mně

Jsem právnička, ale především jsem matka. Mateřství mi v mnohém otevřelo oči, a proto pomáhám rodičům najít ty správné argumenty v situacích, kdy jsou ohrožena jejich práva a práva jejich dětí.

 

Sama jsem si prošla při pobytu v porodnici velkým rozčarováním a chci udělat vše pro to, aby ostatní pacienti nemuseli zažívat podobnou zkušenost.

Jediným účinným prostředkem, jak zlepšit přístup zdravotníků k pacientům je informovaný pacient, znalý svých práv.

Když se zamyslím nad svým dřívějším vnímáním lékařského prostředí, musím se pousmát.

Lékař byl pro mě neomylná autorita. Někdo, kdo ví nejlépe, i lépe než já, jak na tom po zdravotní stránce jsem a jak se cítím.

Při návštěvě lékaře jsem  pociťovala lehkou bázeň a úctu. Nikdy by mě nenapadlo odporovat jeho „odbornému“ názoru.

Pokud jsem se vůbec odhodlala na něco zeptat, vždy jsem pečlivě a se sebezapřením volila slova, abych nepohoršila, nebo nepůsobila jako „problémová“.

 

 

Možná to bylo tím, že jsem celý život byla zdravá a nikdy jsem nebyla hospitalizovaná v nemocnici.

Častější kontakt, než preventivní prohlídky jednou ročně, jsem s žádným ze svých lékařů nezažila.

O to větší zklamání mi přinesla moje porodní zkušenost s nemocničním prostředím.

Dnes už vím, že nemocnice je zařízení poskytující vám službu, za kterou platíte nemalé částky v rámci zdravotního pojištění.

Vím, že lékař není bůh. Je to jen člověk, který má určitou odbornost.

Je to člověk, který jedná na základě svých zkušeností a znalostí tak, jak považuje za nejlepší.

Často se dokonce stává, že na váš zdravotní problém mají různí lékaři rozdílný názor. Jak si pak ale můžete být jisti, že zrovna ten váš lékař zvolil právě ten nejlepší postup léčby?

Právě proto:

Rozhodovat o svém těle můžete jenom vy.

 

Povinností zdravotníka je poskytnout vám informace o vašem zdravotním stavu, účelu zákroku, o možných následcích zákroku a jeho alternativách.

A to aniž by vás tlačil do postupu, který je podle jeho názoru nejlepší.

 

Konečná volba je jen na vás a vašem rozhodnutí.

 

Tak jako mnoho ostatních, i já jsem na svět dříve pohlížela jinak.

Věřila a neodmlouvala jsem paní učitelce, paní úřednicí, paní na poště, věřila jsem lékařům a věřila jsem společnosti, že ví vše nejlépe, protože v dané oblasti má  své „neomylné“ odborníky.

Za svůj život jsem se nikdy nesetkala s tím, že by to nefungovalo, anebo si toho nevšímala s pocitem, že se mě to vlastně netýká.

I když jsem tušila, že ne pokaždé je vše ideální, vyřešila jsem to přístupem:

 

Tak to prostě chodí.

 

Až má první vlastní zkušenost se zdravotnictvím v souvislosti s porodem mi otevřela oči.

Zjistila jsem, že v náročné situaci, jako je například porod, je velice těžké neztratit hlavu. Není lehké zachovat si povědomí o tom, že jste stále člověkem. Být si neustále vědom toho, že máte právo se rozhodovat, a nejste pouze objektem výkonu práce zdravotníků.

Jak to všechno bylo…

 

Věděla jsem a „měla načteno“, jak chci, aby můj porod vypadal:

Co nejpřirozenější, bez zbytečných zásahů a medikamentů, ideálně v poloze, která mi bude příjemná a samozřejmě s bondingem.

 

 

Na předporodním kurzu v porodnici byly všechny mé obavy rozptýleny milou paní doktorkou i porodní asistentkou s tím, že takto vedený porod není problém.

Když mi jednoho dne ráno odtekla plodová voda, spořádaně jsem do dvou hodin nastoupila do porodnice s nadšeným očekáváním miminka.

Po týdnu stráveném v porodnici jsem ale nabyla dojmu, že se některé instituce zasekly v čase před třiceti lety.

Informace mi zdravotníky byly podávány, pokud vůbec, s tím, že jiná cesta nežli ta jejich není.

 

Takhle se to dělá a takhle je to správně.

 

Očekávala jsem podrobný popis zákroku, který se chystají provést i s možnými riziky a alternativami, abych se mohla opravdu informovaně rozhodnout, zda jej podstoupím.

Ve výsledku jsem ale nakonec na vše, co mi navrhli, ustrašeně řekla ano, aniž bych znala rizika či nežádoucí účinky.

Měla jsem pocit, že je zdržuji a obtěžuji svým nepostupujícím porodem. Že jim komplikuji život tím, že ještě nemám ani kontrakce.

A tak jsem neměla odvahu se navíc drze ptát, co mi hodlají dělat.

Vyzkoušela jsem tak většinu podpůrných prostředků, které porodnice nabízela od klystýru až po epidurální anestézii, bohužel s častým a poměrně obvyklým koncem – císařským řezem.

Porod se totiž za 22 hodin od odtoku plodové vody dostatečně nerozeběhl a ve chvíli, kdy postupně přestávala účinkovat epidurální anestezie, začaly klesat ozvy miminka.

Když jsem později studovala postupy při porodu více do hloubky, zjistila jsem, že je velmi časté, že při tak velké medikaci dojde ke klesání srdečních ozvů dítěte.

Některé léky, které mi byly podány, to mají popsáno dokonce jako vedlejší účinky v příbalové informaci.

Pokud žena v průběhu těchto zásahů „nestihne“ porodit dříve, než začnou ozvy klesat, je sekce obvyklá pro nepostupující porod.

Dozvěděla jsem se, že fyziologický porod může trvat i více dní, pokud se nechá rodičce čas a není na ní vyvíjen tlak k urychlení porodu tím, že je podáván oxytocin.

 

Žalostný nedostatek informací

 

Bohužel mě nikdo v průběhu porodu neinformoval o tom, jaké následky může který zákrok mít. O vedlejších účincích nepadlo ani slovo v žádné souvislosti.  

V rámci povinné úcty vůči zdravotníkům mě nenapadlo více se ptát.

Nedostala jsem informace ale ani o praktických záležitostech.

Například o tom, že podání oxytocinu není jednorázová injekce, ale permanentní kanyla do žíly. Natrvalo mě upoutala k tyči, a já se prakticky nemohla pohybovat.

Až po 12 hodinách kontrakcí, kdy jsem při monitorování musela být připoutaná na lůžku, jsem na základě mého dotazu dostala mobilní monitor.

Dalo se s ním chodit. Byl celou dobu na porodním pokoji. Přesto mi ho nikdo nenabídl a já do té doby prožívala kontrakce v nejbolestivější poloze v sedě, nebo v leže.

Ano, i na takové samozřejmosti je třeba se ptát.

Nikdo mi neřekl, že lék proti bolesti působí jen asi dvě hodiny a budu po něm jako opilá, téměř neschopná komunikace, natož rozhodování.

Ani to, že epidurální anestezie vyprchá po třech hodinách a kontrakce se vrátí.

Přítomnost manžela u porodu byla naprosto zbytečná.

 

 

Nikdo se s ním nebavil. Sám byl zaskočen samozřejmostí, s jakou personál téměř beze slova prováděl postupně všechny zdravotnické úkony.

Nechápal ani to, že já jsem se jim všem podvolila, i když jsem nic z toho původně nechtěla.

Nakonec přesto, že byla nutná sekce pro tíseň miminka, měl synek Apgar skore 101010 a byl naprosto v pořádku.

Vše se opakovalo na novorozeneckém oddělení, kde jsem si před sestrami připadala jako naprosto neschopná matka.

Byla jsem na JIP o půl dne více, než bylo nutné, jen kvůli tomu, že jsem nevěděla a nikdo mi neřekl, že si mám po operaci co nejdříve sednout a vstát.

Celou tu dobu jsem byla oddělena od svého syna a on byl sám na novorozeneckém oddělení. To všechno mělo samozřejmě vliv na pozdější kojení.

Mnohý zdravotník vám přizná, že pokud bude chtít, dokáže vás vystrašit k smrti a dostat vás tam, kde vás potřebuje mít. Ať už je to na lůžko při monitoru, na porodní lehátko či operační sál.

 

Chci podpořit rodiče

 

Vystudovala jsem právnickou fakultu a mám za sebou dlouhou cestu v právnickém povolání.

Rok a půl jsem působila v advokacii a tři a půl roku na okresním soudu. V průběhu svého působení v justici jsem složila také justiční zkoušku.

Jako asistentka soudce jsem se věnovala převážně řízení o nedobrovolné hospitalizaci pacienta, které s tématem lidských práv a zejména práv pacientů úzce souvisí.

Dnes se orientuji více na práva rodičů a dětí ve zdravotnictví, protože je to oblast, která se mě aktuálně osobně dotýká.

Jako velký problém vidím nedostatečnou informovanost rodičů. Ti jako zástupci svých dětí, ale i sami za sebe, často nevědí, na co všechno mají právo a nechávají sebou manipulovat. Tak dochází trvale k porušování lidských práv jak rodičů, tak zejména bezbranných dětí.

Proto jsem se rozhodla, že chci podpořit rodiče. Dodat jim odvahu a informace, aby byli schopni postavit se za sebe a své děti.  Aby nemuseli prožívat podobnou situaci jako já jen proto, že mají pocit, že se nemohou ptát

Aby věděli, že se nemusí nechat vmanipulovat do situací a postupů, se kterými nesouhlasí.

Ve zdravotnictví dochází z velké části k zásahům do práv pouze ústní formou, a tak jen těžko lze dokázat, že k nim vůbec došlo. 

Nejdůležitější je proto předcházet takovým situacím. Být s předstihem dostatečně informován o svých právech.

Připadá mi absurdní současná praxe.

Pokud chce rodička zažít přirozený porod bez manipulativního nebo ponižujícího zacházení, musí se často před vstupem do porodnice pro jistotu „vyzbrojit“ dulou nebo porodní asistentkou, která ji podpoří v rozhodování a pomůže jí stát si za svými právy.

Takhle to samozřejmě nefunguje ve všech českých porodnicích. Vždy záleží na personálu, na který narazíte. Ze zkušeností ale vím, že je poměrně vysoká šance, že budete mít smůlu.

Jedním z mých největších problémů tehdy bylo, že jsem se dopředu dostatečně neinformovala o svých právech.

Zdráhala jsem se proto zdravotíků na cokoli zeptat. Moc by mi tenkrát pomohlo, kdybych věděla, že mám právo se ptát.

Pokud si chcete být jisti svými právy, stáhněte si zdarma můj e-book Informovaný souhlas – vše, co potřebujete vědět, ale bojíte se zeptat.

Celý poslední rok jsem také usilovně pracovala na knize, kterou Vám s velkou radostí představuji.

Je to Příručka informovaného rodiče do porodnice.

S její pomocí se Vám už nestane, že si nebudete jistí, na co máte v porodnici právo. Budete vědět, že:

  • jen ve zcela výjimečných případech Vás mohou zdravotníci oddělit od Vašeho dítěte,
  • porodní plán, dříve vyslovené přání i jakékoli jiné přání ženy jsou pro zdravotníky závazné, nebo třeba že
  • Vás praktický lékař pro děti a dorost nemůže odmítnout přijmout do péče jen kvůli způsobu porodu.

 

Více o Příručce si přečtěte tady >>>

Subscribe To Our Newsletter

Subscribe To Our Newsletter

Join our mailing list to receive the latest news and updates from our team.

You have Successfully Subscribed!