V posledních dnech je v řadě českých nemocnic vyhlášen zákaz návštěv. Loni touhle dobou jsem napsala článek Zákaz návštěv není zeď. Díky němu mě spousta lidí žádá o radu, jak postupovat. Jejich blízcí jsou hospitalizovaní v nemocnici, ale kvůli zákazu návštěv k nim nemohou. Jsou často zoufalí. Někdy jde o malé děti, které musí zůstat v nemocnici samotné, jindy zase o jejich rodiče či prarodiče, u kterých se zase bojí, že už nemusí stihnout je naposledy vidět.

 

Rozhodla jsem se napsat otevřený dopis všem českým nemocnicím, který jim rozešlu do e-mailových schránek. Zákaz návštěv tak, jak bývá vykládán, totiž protiprávně omezuje práva pacientů.

Dopis si přečtěte níže:

 

 

Vážení,

 

obracím se na vás s podnětem a zpětnou vazbou, týkající se zákazu návštěv, který mnohé české nemocnice v dnešních dnech vyhlašují. Jsem právnička a posledních několik let se věnuji tématice práv pacientů, která bohužel není v zákoně o zdravotních službách v některých případech zcela jednoznačně řešena.

 

Zejména v posledních dnech se často setkávám s tím, že mě lidé žádají o radu, jak postupovat, když je jejich blízký hospitalizován v nemocnici, která má vyhlášený zákaz návštěv. Často jde o jejich rodiče či prarodiče v kritickém stavu a jejich blízcí se zkrátka obávají, že se s nimi už nestihnou rozloučit. Jindy mi píší ženy po porodu, které nemohou vidět své novorozené miminko, protože je zrovna vyhlášený zákaz návštěv. Vždy se ale jedná o zdravé lidi, uvědomující si rizika, která jejich návštěva může přinést a ochotné podstoupit všechna opatření k jejich snížení. Nacházejí se v těžké životní situaci. V některých případech totiž může být setkání s jejich blízkými poslední v životě.

 

Téma zákazu návštěv není pro právníky příliš lákavé, přesto se úzce dotýká života mnoha lidí. Jde o opatření, které provádí každé zdravotnické zařízení samostatně, podle své volné úvahy, jen na základě doporučení krajské hygienické stanice. Jde ale o zásah, který může zcela fatálně ovlivnit život nejen pacientů, ale i jejich blízkých. Na to, o jak závažný zásah se jedná, je dle mého názoru této problematice věnováno příliš málo pozornosti.

 

Zákaz návštěv má nepochybně své opodstatněni a určitě vede ke snížení rizika ohrožení pacientů chřipkou v době vyhlášené chřipkové epidemie. To, jakým způsobem je ale ve zdravotnických zařízeních často prováděn, může vést, a velmi často vede, také k omezování práv pacientů a v některých smutných případech i k fatálním následkům. Jsou to důsledky, které se zpravidla obtížně prokazují, protože se týkají zejména psychiky pacientů. Jen těžko lze dokázat, že se pacient v nemocnici utrápil k smrti. Přitom víte stejně dobře jako já, že k takovým věcem dochází. K soudům se tyto případy dostanou jen minimálně. Sjednocující právní názor ze strany obecných soudů se tak v této oblasti dá očekávat jen těžko.

 

Zdravotní péče má ale sloužit klientům a ne jim škodit, tím spíš, není-li to nutné.

 

Proč je vlastně zákaz návštěv problematický? Především kvůli právu pacientů na přítomnost osoby blízké (či osoby, kterou pacient určí) při poskytování zdravotních služeb a právu nezletilého (nebo osoby omezené ve svéprávnosti) na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce při poskytování zdravotních služeb v době vyhlášeného zákazu návštěv (§ 28 odst. 3 písm. e) zákona o zdravotních službách). Některá zdravotnická zařízení, a já pevně doufám, že ne právě to vaše, si zákaz návštěv vykládají tak, že se automaticky plošné vztahuje na všechny osoby, které za pacienty do nemocnice docházejí bez ohledu na to, zda se jedná o osoby blízké, zákonné zástupce či návštěvy. Takový přístup ale nepřiměřeně zasahuje do práv pacientů.

 

Zákon o zdravotních službách totiž garantuje pacientům právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce či na přítomnost osoby blízké nebo osoby, kterou pacient určí, při poskytování zdravotních služeb. Má to své důvody. Nemocnice není vězení, pacienti jsou zde dobrovolně, a proto mohou mít zcela logicky u sebe i své blízké stejně jako mohou kdykoli odejít. Je tu i praktický význam. Osoba blízká může pomoci pacientovi v komunikaci s personálem, může mu pomoci při vlastní sebeobsluze a v neposlední řadě může mít její přítomnost i terapeutický přínos. V době zákazu návštěv to spousta lidí jistě “tu chvíli vydrží“ bez svého blízkého. Jsou ale i velmi citliví jednotlivci – staří lidé, jen těžko si zvykající na cizí prostředí, malé děti, které jsou bez rodičů v nemocnici nešťastné, ale i citliví dospělí, pro které takové oddělení od všech blízkých osob může mít traumatizující následky.

 

Plošné oddělování je navíc protiprávní. Zákaz návštěv je epidemiologické opatření, které vyhlašuje na základě doporučení krajské hygienické stanice ředitel nemocnice, tajemník či jiná osoba. Toto oprávnění mu je svěřeno vnitřním řádem zdravotnického zařízení. Jde tedy o pravidlo odvozené od vnitřního řádu nemocnice, proto se na něj jako takové vztahují zákonné podmínky upravující vnitřní řády. Jsou to tyto (§ 46 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách):

 

Vnitřní řád nesmí zasahovat do práv pacienta nad míru, která je nezbytně nutná pro:

  • řádný chod zdravotnického zařízení a
  • respektování práv ostatních pacientů.

 

V případě plošně vyhlášeného zákazu návštěv vnitřní řád nepřiměřeně omezuje práva pacientů. Zákaz návštěv, vykládaný tak, že platí pro každého bez ohledu na jeho vztah k pacientovi, totiž zasahuje do práv pacientů nad míru, která je nezbytně nutná.

 

Účelem zákazu návštěv je omezení pohybu potenciálně nakažených osob po oddělení a snaha ochránit tak oslabené pacienty před rizikem nákazy chřipkou. Není sporu o tom, že i spolubydlící pacient má v chřipkové epidemii právo na ochranu svého zdraví a na to nebýt vystavován riziku nákazy v důsledku nadměrné fluktuace osob “zvenčí“. Tuto funkci plošný zákaz návštěv nepochybně plní. Zároveň ale zcela upírá všem pacientům právo na kontakt s blízkými osobami a se zákonnými zástupci.

 

Zásahy do lidských práv jsou v demokratické společnosti nezbytné a běžné. Pokud ale k takovému zásahu má dojít, musí k němu dojít vždy na základě zákona a musí být přiměřený.

 

Zákaz návštěv zasahuje do soukromého a osobního života pacientů (čl. 10 Listiny základních práv a svobod) a do práva na rodinný život (čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod: „Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.“). Zákon o zdravotních službách tato obecně formulovaná práva konkretizuje pro účely poskytování zdravotních služeb v § 28 odst. 3 písm. e) (právo na přítomnost osoby blízké při poskytování zdravotních služeb, právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce při poskytování zdravotních služeb)

 

Co je přiměřené, na to mohou být rozdílné názory. Ústavní soud proto vytvořil tři kritéria, podle kterých lze určit, kdy je zásah do práva ještě přiměřený (tzv. „test proporcionality“ blíže např. v nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. 10. 1994 a dále např. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 6/13 ze dne 2.4.2013). Kritéria jsou následující:

 

  1. Pomůže takové opatření zmírnit riziko nákazy?
  2. Je to jediný způsob, jak to udělat? Nelze to jinak?
  3. Je výsledek, kterého má opatření dosáhnout, přiměřený omezení, které opatření představuje?

 

Jen pokud jsou všechna tři kritéria splněna, je legitimní takovým opatřením právo omezit. Konkrétně to vypadá následovně:

 

  1. Je plošně vyhlášený zákaz návštěv schopen zmírnit riziko nákazy?

Nepochybně ano. Je žádoucí v době chřipkové epidemie omezit množství osob pohybujících se po oddělení.

 

  1. Je to jediný způsob, jak to udělat? Nelze to jinak?

Na tuto otázku už si kladně odpovědět nemůžeme. Nabízí se celá řada jiných možností, jak riziko nákazy zmírnit, aniž by došlo k absolutnímu omezení styku se zákonnými zástupci a osobami blízkými. Například jejich individuální prohlídka a kontrola zdravotního stavu před vstupem k pacientovi, preventivní použití roušky, hygiena rukou či používání papírových kapesníků. Dále třeba rozlišení pacientů na ty, kteří jsou skutečně v kritickém stavu (ARO, JIP,…), a pro které by případná nákaza mohla mít fatální následky a je zde třeba dbát opravdu zvýšené opatrnosti, a na ty “zdravé”, pro které by chřipka případně nebyla zvláštní komplikací apod. Již samotné doporučení k omezení návštěv výrazně sníží počet osob pohybujících se po oddělení.

 

  1. A konečně: Je výsledek, tedy snížení rizika nákazy, přiměřený omezení, které je nutné provést?

Není. Dochází tady k absolutnímu omezení práva pacienta na přítomnost osoby blízké či v horším případě zákonného zástupce, oproti zvýšení šance dalších pacientů, že nebudou nakažení chřipkou. Přitom ale valná většina těchto docházejících osob bude zdravá. Chřipková epidemie se vyhlašuje při počtu 1600 – 1800 nemocných na 100 000 obyvatel.

 

Na základě doporučení k omezení návštěv navíc část z docházejících osob sama vyhodnotí, že jejich zdravotní stav není pro návštěvu vhodný a za svým blízkým ani nepřijde. O tyto osoby se pak ještě sníží riziko nákazy.

 

Absolutní odepření kontaktu s blízkou osobou je tak ve většině případů objektivně neodůvodněné. Navíc lze podniknout celou řadu opatření (kontrola návštěvy, preventivní rouška, poučení o správném chování ve zdravotnickém zařízení a další způsoby, které jistě budou nejlépe znát sami zdravotníci), která riziko, že by taková osoba byla infekční, sníží téměř na minimum.

 

Absolutní ochrana pacientů před vlivy „zvenčí“ navíc není možná.  Pacienti zpravidla mohou opouštět oddělení a tak se sami venku s chřipkou setkat. Kromě návštěv do zařízení docházejí také noví pacienti či zdravotnický i nezdravotnický personál.

 

Plošný zákaz návštěv proto není přiměřené opatření ke snížení rizika nakažení pacientů chřipkou. Je-li proto používán jako zamezení vstupu všem osobám, navštěvujícím pacienty, děje se tak protiprávně.

28 odst. 3  zákona o zdravotních službách rozděluje osoby, docházející za pacientem, na tři skupiny:

 

  1. Zákonné zástupce. V tomto případě jde dokonce o právo pacienta na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce.
  2. Osoby blízké a osoby, které pacient určí. Ohledně těch má pacient právo na jejich přítomnost při poskytování zdravotních služeb.
  3. Návštěvy. To jsou ostatní osoby, které nejsou ani zákonnými zástupci, ani osobami blízkými. Jsou to osoby, jejichž vztah k pacientovi nedosahuje intenzity osoby blízké, např. spolužáci ze školy, spolupracovníci apod.

 

Zákon hovoří o tom, že pacient má právo “přijímat návštěvy … v souladu s vnitřním řádem” (§ 28 odst. 3 písm. i). Naproti tomu v případě výše zmíněné 1. a 2. kategorie zákon hovoří o tom, že “pacient má právo na přítomnost” zákonného zástupce či osoby blízké “v souladu s vnitřním řádem”. Již “přijímání” návštěvy tak může regulovat vnitřní řád třeba návštěvními hodinami. V případě zákonného zástupce či osoby blízké má však “pacient právo na přítomnost” těchto osob v souladu s vnitřním řádem. Ze zákona tak vyplývá, že tyto osoby jsou v zařízení přítomny a až tuto přítomnost je možné regulovat vnitřním řádem. Vnitřní řád tak může například stanovit, že se mají takové osoby při příchodu hlásit sestře, že mají používat speciální oblečení, přijmout určitá opatření atd. Nemůže ale plošně omezit přítomnost těchto osob ani zákazem návštěv, ani návštěvními hodinami.

 

V případě zákonného zástupce navíc zákon hovoří o “nepřetržité přítomnosti”. Výrazem “nepřetržitá přítomnost“ chtěl zákonodárce nepochybně zdůraznit, že přítomnost zákonného zástupce nelze omezovat běžnými návštěvními hodinami. Je to logické, protože jedině zákonný zástupce činí za dítě právní jednání. Rodiče jsou navíc za dítě zodpovědní, a to i s ohledem na léčbu, se kterou vyslovují souhlas či nesouhlas.

 

Zákonodárce však neponechal zdravotníky zcela bez možnosti zabránit v odůvodněných případech přítomnosti zákonných zástupců či osob blízkých. To samozřejmě lze, nicméně pouze ze zákonných důvodů (§ 28 odst. 3 písm. e) zákona o zdravotních službách):

  • tato osoba narušuje poskytování zdravotních služeb,
  • její přítomnost není možná, protože ji neumožňují jiné právní předpisy nebo
  • se nechová v souladu s vnitřním řadem.

 

Podmínka, že se tyto osoby musí chovat v souladu s vnitřním řádem, však neznamená, že vnitřní řády mohou upravovat cokoliv. Vnitřní řád nesmí zasahovat do práv pacientů nad míru, která je nutná pro řádný chod zařízení či ochranu práv dalších pacientů. Nepřiměřená jsou tak ustanovení vnitřních řádů, která například vymezují: návštěvní hodiny platící pro všechny bez ohledu na jejich vztah k pacientovi nebo omezují přítomnost rodičů při poskytování zdravotních služeb u dětí starších šesti let nebo třeba zakazují vstup všech dětí do deseti let na některé oddělení. O nepřiměřenosti zákazu návštěv viz výše.

 

Tímto svým podnětem bych vás chtěla proto požádat, abyste přehodnotili své postoje vůči zákazu návštěv. Cílem žádné zdravotní péče není trápit pacienty. Pokud je chřipková epidemie vyhlašována při nemocnosti 1800 nemocných na 100 000 obyvatel, je skutečně valná většina populace zdravá. Je tedy dobré upozornit populaci na zvýšené riziko nakažení se chřipkou, že je třeba dbát zvýšené obezřetnosti a informovat ji o preventivních opatřeních. To ostatně dělají krajské hygienické stanice ve svých zprávách ohledně epidemické situace.

 

Ve zdravotnických zařízeních je pak na místě vyhlásit zákaz návštěv, který se ovšem vztahuje pouze na návštěvy, tedy na osoby, které nejsou:

  • zákonní zástupci ( dále osoby určené zákonným zástupcem, pěstoun, jiná osoba, do jejíž péče byl pacient na základě rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu svěřen, je-li nezletilou osobou, opatrovníci nebo osoby určené opatrovníkem, jde-li o osobu omezenou ve svéprávnosti),
  • osoby blízké,
  • osoby, které pacient určí.

 

U osob, které mohou pacienty navštívit, je pak žádoucí věnovat zvýšenou pozornost jejich zdravotnímu stavu, provádět např. vstupní pohovor nebo podrobit je zběžné kontrole a podmínit jejich návštěvu rouškou.

 

Striktní trvání na zákazu návštěv pro všechny není jen protiprávní, ale navíc významně zasahuje do životů lidí. Ředitel nemocnice totiž rozhoduje o tom, s kým se pacienti budou stýkat. Rozhoduje o jejich osobním životě a soukromí. V některých smutných případech může rozhodovat i o tom, zda se blízcí budou moci naposledy rozloučit. Nemocnice není vězením, pro mnohé se ale díky špatnému výkladu zákona může stát vězením doživotním. Zákaz návštěv je v takovém případě jedno z nejkrutějších opatření, která zdravotnická zařízení zavádějí. Tak významnému zásahu do práv, jako je omezení stýkat se s druhými dle vlastního uvážení, totiž vždy předchází řádné soudní projednání a možnost odvolat se k několika instancím.

 

Pevně doufám, že přehodnotíte své postoje vůči pacientům a vůči zákazu návštěv.

 

Některé z příběhů, které mi lidé v souvislosti se zákazem návštěv píší, přikládám s jejich souhlasem níže pro dokreslení vážnosti celé situace a pochopení, proč jsem se rozhodla napsat Vám tento podnět. Stejný zasílám každé nemocnici v České republice s nadějí, že se situace zlepší.

S pozdravem,

Mgr. Věra Jedličková, právnička

 

Příběhy pacientů:

 

Máme maminku v nemocnici, je jí 79 let a na oddělení interny ji po týdnu diagnostikovali ileus na tenkém střevu. Stav je kritický. Je po 4. operaci, střevo se rozpadá. Na oddělení ARO nás po domluvě pustili. Samozřejmě respektuji, že půjdu za maminkou zdravá a nebudu mít ani rýmu, jelikož bych ji tím ohrozila. Dnes jí ale přeložili na JIP a na návštěvu nás už nechtějí pustit. Prostě je zákaz návštěv. Maminka bojuje jen proto, že nás, mě a sestru, vidí a dáváme jí sílu. Opravdu je možné takto zakázat návštěvy, i když pacient skoro umírá? Máme strach, že maminka na oddělení zemře, aniž by se s námi ještě rozloučila. Zákaz může trvat měsíc a mamince možná zbývá jen pár dnů. Přeci pacient musí mít nějaké právo. Je to hrozná situace.

 Doplnění: Maminka zemřela o několik dní později. Klientka si trvala na svém a návštěva maminky jí, i přes zákaz návštěv, nakonec byla umožněna na oddělení ARO, JIP i na chirurgii.

 (jméno nezveřejněno na přání klientky)

 

 Osobně mám zkušenost z LDN Měšice, kde před necelým rokem zemřela má maminka 3 týdny po zavedení zákazu návštěv. Musím uznat profesionalitu tamního lékaře, který mě informoval o zhoršujícím se stavu mé maminky. O možnost návštěvy jsem musela následně požádat, výjimečně mi byla povolena, ale prý ,,kdyby o tom věděla hygiena, byl by to malér“ a na oddělení budu moci pouze s rouškou, kterou si mám přinést. Když jsem do LDN přišla, absolvovala jsem povolení ke vstupu od vrátné, která silně pochybovala, že někam smím. Toto na mou žádost ověřila až opakovaným telefonátem, kdy z daného oddělení sdělili, že v žádném případě. Nakonec zastupující lékař potvrdil výjimku danou ošetřujícím lékařem. Na oddělení mě stihly postupně „sprdnout“ jak sestra na sesterně, tak i ošetřovatelka, co tam dělám. Má maminka v průběhu mé návštěvy zemřela a zdravotnice RZS, kterou jsem na místo volala, mi řekla názor, že na mě má maminka čekala. Dodnes mi zůstala nechutná vzpomínka na perverzní „protichřipková opatření“, která dle mého názoru vedou k odpornému stavu jakési ochrany, přičemž způsobují mnohem horší věci. Chování a způsob jednání, i když pouze ústní, ve mě ale zanechaly stopu ve smyslu naprostého znechucení oním tehdejším protichřipkovým fanatismem, kdy skutečně nechybělo mnoho a nemohla jsem se s maminkou naposledy ani vidět.

 Lucie

 

Syn 31.1. bohužel už během šestinedělí chytil pravou chřipku, takže jsme byli hospitalizovaní na dětském oddělení. Byl přísný zákaz návštěv kvůli chřipkové epidemii. Na oddělení neměli ani jeden volný pokoj, proto jsem si zaplatila nadstandard s tím, že jsem si naivně myslela, že za námi manžel bude moci chodit. Když mi přivezl věci a já jsem si je šla od něj vyzvednout před oddělení dostala jsem hrozně vynadáno od jedné sestry, že tohle nepřipadá v úvahu a příště musí manžel zazvonit na sesternu a oni mi věci donesou. Musím se přiznat, že mě to hodně rozhodilo zvlášť když poporodní hormony ještě nebyly srovnány. Dnes když už mám více informací bych se zařídila jinak. Ale chybami se člověk učí.

 Kateřina

 

 Jsou to již dva roky zpět, nás dědeček byl hospitalizován a byli jsme stále ujišťovaní, že je vše v pořádku. Ležel tam měsíc a zdálo se, že z nejhoršího se dostává a těšili jsme se, že si ho zase brzy vezmeme domů. Jelikož vypuklo chřipkové období a zákaz návštěv, volali jsme alespoň každý den na oddělení, jak na tom dědeček je. Vždy se nám dostalo odpovědi, že je vše v pořádku. Jednou večer se za ním vydala jeho dcera, a že to zkusí, jestli jí tam pustí. Nedala se odbýt, že tatínka neviděla už týden a že na to má právo. Volala nám v šoku, že jí děda vůbec nepoznal a že teda rozhodně vše v pořádku není. Ráno jsme tedy zmobilizovali rodinu a povolali jsme na oddělení strejdu, který jezdí s rychlou, ať tam okamžitě zajde, až tam bude a zjistí co a jak, a že s mojí maminkou jsme tam do hodiny.  Strejda odchytil primáře a co že se to teda děje a proč nám neřeknou pravdu. Když dorazili na pokoj, našli jen prázdnou postel a protivnou sestru, která na dotaz, kde je náš dědeček, chladně v přítomnosti mého strýce odvětila, že během noci zemřel. I kdyby ji zmátlo, že byl v pracovním jako “saniťák”, byl to jeho otec a myslím, že každý člověk má právo, aby se o úmrtí dozvěděl nějak důstojně, s vyjádřením upřímné soustrasti. Takže jen abychom nechodili na oddělení v době chřipkové epidemie, zatajili nám skutečný zdravotní stav, a prostě ho tam nechali zemřít s vědomím, že jsme ho tam odložili, a už o něj nemáme zájem. I když chápu, že sestry jsou přetížené a s úmrtím starých lidí se setkávají denně, měly by projevit trochu empatie, zvláště když vidí, že tam podpíráme zdrcenou babičku a mohly by jí nabídnout, aby se u nich posadila nebo sklenici vody. Do dnešního dne jsem si to nepřestala vyčítat, že jsem nekřičela více a na nějaký jejich zákazy dbala.

 Romana

  

Porodila jsem 6.3.2018 a zrovna vydali zákaz návštěv při chřipkovou epidemii. Manžela sice nechali u porodu, ale po té ho vyhodili a nepustili za námi už ani na chodbu. Domů mě také odmítli pustit, že prý dcera má žloutenku a je v ohrožení života (přitom jí nijak neléčili).

Probrečela jsem to tam a cítila se pak jak po propuštění z vězení.

Přitom nám slibovali, že pokud dáme 6000 Kč za nadstandard a 2000 Kč za VIP tak spolu budeme moct být ve dne v noci. Zaplatili jsme a nemohli spolu být.

A navíc se po oddělení procházeli cizí muži od přepravních společností jako by nic. Dále když mi nešlo na pokoji světlo přišli na to dva údržbáři v zablácených botách a oblečení z venku a bez roušek, bez ničeho mi lezli až k miminku.

 Dana

  

Už je to sice 10 let, ale byla to má nejhorší zkušenost se zákazem návštěv v období chřipkové epidemie.

 Ležela jsem v dětské nemocnici v Brně na JIP. Probudila jsem se tam a netušila co se stalo. Poslední, co jsem si pamatovala, byl odjezd taxíkem z narozeninové oslavy moji mamky. V taxíku jsem byla já, můj přítel, moje sestra, maminka a její přítel. Najednou jsem se probudila v nemocnici, všude kolem pípaly přístroje a já netušila co tam dělám. Bylo mi 17 let. Slyšela jsem sestřičku jak říká “pane doktore, už se probrala”. Pan doktor za mnou přišel a ptal se mě co si pamatuji…já stále dezorientovaná, nechápajíc co tam dělám, jsem začala koktat o naši cestě taxíkem. A hned následovala otázka “Kde je moje rodina? Co se jim stalo?”. Pan doktor začal povídat o tom, jak jsem se šla osprchovat a (při)otrávila se oxidem uhelnatým, který nám unikal z kotle. Nevěřila jsem mu, stále se dotazovala na mamku a sestru. Dostávalo se mi stále stejných odpovědí. Vždy když jsem usnula a probudila se, situace se opakovala. Až po nějaké době jsem si doktorovo vykládání pamatovala. Ale ani moji mamku ani sestru jsem několik dní stále neviděla…a já stále nevěřila. Po pár dnech mi přinesli telefon a já volala snad všem, které jsem měla v adresáři v kontaktech a dotazovala se co se stalo, i lidem, kteří netušili, že se něco stalo.

Po nějaké době v nemocnici se můj stav stabilizoval a dovolili mamce přivézt věci, nicméně nepustili ji za mnou na pokoj. Ani mě pozdravit. Zahlédla jsem ji přes prosklené dveře a rozběhla se za ní, objala jsem ji a tak hrozně jsme obě plakaly. Ještě horší to bylo, když k nám v momentě přiběhli všichni zdravotníci z oddělení a začali nás od sebe odtrhávat, že to v žádném případě nemůžeme a mě odtáhli násilím zpátky do pokoje. Od té doby až do mého propuštění jsem nikoho z rodiny neviděla. V den mého propuštění nás nechali za zamčenými skleněnými dveřmi. Byla jsem jako opička v zoo – na jedné straně dveří já, na druhé celá má rodina. Odmítli mě pustit, dokud mamka nevyběhá všechna papírování a hlavně dokud nezaplatí za můj pobyt v nemocnici. Byl to neskutečné stresující zážitek. 8.2.2019 to bylo přesně 10let co mě odváželi vrtulníkem po těžké otravě z mého domu…bez nikoho s mých blízkých a bez možnosti se s nimi vůbec vidět.

Dnes už mám svoje děti a vím, že nikdy v životě je samotné nenechám.

 Michaela

  

Rodila jsem v únoru 2018 a byla to stále stejná písnička, tedy zákaz návštěv kvůli chřipkové epidemii. Takže i návštěvy otce dítěte (mého manžela). Jediný případ kdy mohl na pokoj, bylo bezprostředně po porodu, kdy mě mohl doprovodit na oddělení šestinedělí, pak už nic. Což o to, nějak jsme to přežili, ale nejvíc mě naštvalo, že když nás propouštěli z nemocnice, nemohl ani dojít na pokoj pomoci mi se všemi věcmi a s dítětem. Musela jsem to všechno odnosit sama až na chodbu za dveře pavilonu. To už mi přišlo trochu přitažené za vlasy. Podotýkám, že manžel byl v té době zdravý.

 Klára

 

 Asi před 5 lety byla chřipková epidemie v Mladé Boleslavi a byl zákaz návštěv. Babička ležela na interně a nebyla na tom vůbec dobře. Jeden den šla teta (babiččina dcera) za babičkou, druhý den ji tam už nepustili (a to se její stav zhoršil). Večer zavolali z nemocnice, že už babička není. Takže teta, která za ní chodila každý den, se s ní vlastně nemohla ani tou poslední návštěvou rozloučit.

 Kristýna

Chcete znát svá práva v nemocnici? Začněte informovaným souhlasem!

Stáhněte si ZDARMA můj e-book

Informovaný souhlas – vše, co potřebujete vědět, ale bojíte se zeptat.

Komentáře

Jsem právnička, ale především jsem matka. Mateřství mi v mnohém otevřelo oči, a proto pomáhám rodičům znát jejich práva a práva jejich dětí. Jsem také autorkou knihy (a e-knihy) Příručka informovaného rodiče do porodnice, která už pomohla více jak 90 rodičům stát si za svými právy a e-booku Informovaný souhlas – vše, co potřebujete vědět, ale bojíte se zeptat Více o mně si můžete přečíst zde.

Subscribe To Our Newsletter

Subscribe To Our Newsletter

Join our mailing list to receive the latest news and updates from our team.

You have Successfully Subscribed!