Poslední dobou se neustále mluví o právech dětí na nepřetržitou přítomnost rodiče v nemocnici. Je to velké téma a je skvělé, že se konečně dostává do popředí. Právo na své blízké v nemocnici ale nemají jen děti.
V diskuzích se čas od času objeví také dotaz typu:
„Jsem matka mentálně retardovaného syna, který je již plnoletý, často vyžaduje zdravotní péči a byl by moc rád, kdybych mohla být s ním. Nebývá mi to ale umožněno.“
Nebo například: „Máme v nemocnici babičku, která je tam samotná nešťastná. Její dcera se o ní starala a není pro ni problém být u babičky, ale v nemocnici jí to není umožněno mimo návštěvní hodiny.“
V pravidelných intervalech se k tomu přidává ještě zákaz návštěv.
Ať už jde o staré lidi nebo třeba o lidi handicapované, i tady se jedná o zranitelnou skupinu lidí, pro které osamocený pobyt v cizím prostředí může způsobovat podobné trauma, jako malých dětí.
Jak to tedy je? Mají i tito lidé nějaké možnosti, jak nebýt v nemocnici sami? Mají také právo na přítomnost svých blízkých v nemocnici?
Představte si, že ano. Zákon o zdravotních službách je natolik moderní a nadčasový, že počítal i s touto variantou. Dokonce jde až tak daleko, že pacient může mít u sebe za určitých podmínek nonstop kohokoli, koho si určí, bez ohledu na to, jak moc blízký k němu má vztah.
Právo na přítomnost osoby blízké
Zákon o zdravotních službách (zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách) upravuje obdobně, jako právo dítěte na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce i právo pacienta na přítomnost osoby blízké nebo osoby jím určené.
Právní úprava § 28 odst. 3 písm. e) zákona o zdravotních službách zní přesně takto:
Pacient má při poskytování zdravotních služeb dále právo na
- nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce, popřípadě osoby určené zákonným zástupcem, pěstouna nebo jiné osoby, do jejíž péče byl pacient na základě rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu svěřen, je-li nezletilou osobou,
- nepřetržitou přítomnost opatrovníka, popřípadě osoby určené opatrovníkem, je-li osobou, jejíž svéprávnost je omezena tak, že není způsobilá posoudit poskytnutí zdravotních služeb, popřípadě důsledky jejich poskytnutí (dále jen „pacient s omezenou svéprávností“),
- přítomnost osoby blízké nebo osoby určené pacientem,
a to v souladu s jinými právními předpisy a vnitřním řádem, a nenaruší-li přítomnost těchto osob poskytnutí zdravotních služeb; to neplatí, jde-li o osoby ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence; tím není dotčen § 47 odst. 1 písm. b).
Záměrně uvádím celý text ustanovení, aby bylo zřejmé, jaký je, resp. není, rozdíl v podmínkách pro zákonného zástupce, opatrovníka a osobu blízkou nebo osobu určenou pacientem.
Všimněte si, že pro všechny tři případy je pod jejich výčtem společný odstavec, týkající se podmínek, za kterých je taková přítomnost možná. Podmínky jsou stejné. Jediný rozdíl v případě osoby blízké je ten, že zákon výslovně nehovoří o právu na „nepřetržitou“ přítomnost.
Podmínky jsou stejné
Co to v praxi znamená, když podmínky jsou stejné?
Ukažme si to na příkladu:
Rodič chce naplnit právo svého dítěte a být u něj nepřetržitě přítomen. Podmínky jsou následující:
- jeho přítomnost je v souladu s jinými právními předpisy (například s jinými zákony či vyhláškami),
- jeho přítomnost je v souladu s vnitřním řádem zařízení,
- jeho přítomnost nenaruší poskytování zdravotních služeb.
Pacient chce naplnit své právo na přítomnost osoby blízké nebo osoby jím určené při poskytování zdravotních služeb. Podmínky jsou následující:
- její přítomnost je v souladu s jinými právními předpisy (například s jinými zákony či vyhláškami),
- jeho přítomnost je v souladu s vnitřním řádem zařízení,
- přítomnost osoby blízké nenaruší poskytování zdravotních služeb.
Co může způsobovat v praxi problémy a nedorozumění?
Jiné právní předpisy žádné zákazy neobsahují. Může jít spíše o nějaká pravidla, která je potřeba dodržet na specifických odděleních. S tím ale nebude mít žádný doprovod problém.
Stejně tak v praxi nebude problém podmínka, že nesmí narušit poskytování zdravotních služeb. Půjde tady o to nebýt infekční, nepřekážet v urgentních případech, nedělat nepřiměřený hluk (např. hlasitá hudba, nonstop telefonování apod.), dodržovat pravidla určená pro konkrétní pracoviště, například mít ochranný oděv, desinfikovat si ruce, pohybovat se jen ve vyhrazeném prostoru apod.
Problematická ale může být podmínka souladu s vnitřním řádem. Někdy bývá snahou zdravotnického zařízení vložit do vnitřního řádu více povinností pro pacienty, než k čemu je zařízení oprávněno.
Účelem vnitřního řádu je ale především zajistit řádný chod zařízení a respektování práv pacientů. To musí činit ale vždy v přiměřené míře, protože nemůže do práv pacienta zasahovat nad míru, která je nezbytně nutná (§ 46 odst. 1 zákona o zdravotních službách).
Vnitřní řád je interní předpis, nikoli právní předpis. Poskytovatel zdravotních služeb není zmocněn ukládat pacientům nepřiměřené povinnosti1. Například těžko může vyžadovat vnitřním řádem, aby každý pacient měl na hlavě po dobu hospitalizace červenou čepici. Jak by to odůvodnil?
Podle důvodové zprávy k zákonu o zdravotních službách má vnitřní řád zejména upravovat podmínky přítomnosti doprovodu. Například pravidlo při příchodu a odchodu se hlásit sestře, pohybovat se jen ve vymezeném prostoru apod. Nemůže jej ale striktně zakázat a stanovit například návštěvní hodiny, protože pacient má zákonem stanovené právo na přítomnost osoby blízké při poskytování zdravotních služeb.
Časové omezení práva pacienta na přítomnost doprovodu lze totiž jen těžko adekvátně odůvodnit. Jaký je rozdíl v tom, jestli je doprovod přítomen odpoledne, ráno či v noci? V čem konkrétně narušuje svou přítomností poskytování zdravotních služeb v každé z těchto denních dob jinak? Tichý doprovod přeci neruší spící spolubydlící ani v noci.
Lze si představit například konkrétní situaci, kdy může být doprovod požádán o opuštění místnosti. Třeba při vizitě, když jsou probírány s pacienty údaje kryté povinnou mlčenlivostí, nebo při mytí spolubydlícího, kdy je potřeba větší soukromí. I takový případ se ale dá řešit mírnějším omezením, například plentou.
Zákonodárce pravděpodobně předvídal problémy s tímto revolučním ustanovením, proto v případě dětí výslovně zdůraznil, že mají právo na „nepřetržitou“ přítomnost zákonného zástupce.
Kompetence zdravotnického zařízení omezovat vnitřním řádem plošně kontakt s blízkou osobou nebo se zákonným zástupcem není adekvátní ani vzhledem ke účelu celé jeho činnosti, tedy poskytování zdravotních služeb.
Zdravotnické zařízení by jen ze své vůle, bez jakékoli kontroly či regulace, omezovalo práva neurčitého okruhu pacientů, a to ne ledajaká práva. Zamezení v kontaktu s blízkou osobou je zásadní zásah do práva na soukromí či do práva na rodinný život.
Takto velký zásah nelze odůvodnit pouze potřebou zajištění řádného chodu zdravotnického zařízení (doprovod mu zpravidla nijak nebrání) či ochranou práv ostatních pacientů (např. práva na soukromí? V nemocnici, kde žádné soukromí principiálně není?). Každý takový zásah by musel být konkrétně a individuálně odůvodněn. Nikoli hypoteticky: „Pak se nám tady courá moc lidí.“ „Obtěžuje to ostatní pacienty.“
Jak v praxi postupovat?
Důležité je pamatovat na to, že tato pravidla neplatí jen pro osoby blízké, ale i pro osoby určené pacientem, což bude mnohem častější. Sem spadá kdokoli, koho si pacient určí bez ohledu na to, jaký k němu má vztah.
Co může dělat matka mentálně retardovaného syna nebo dcera osmdesátileté paní? Mohou trvat na tom, že budou u svého blízkého přítomni, protože on má na jejich přítomnost právo. Stejně, jako rodiče, kteří jsou vykazování od svého dítěte.
Když jim bude dál bráněno, mohou si stěžovat. Ústně či telefonicky u nadřízeného zdravotníka, pokud potřebují vše vyřešit rychle, nebo písemnou stížností podle § 93 zákona o zdravotních službách adresovanou vedení nemocnice.
Poskytovatel, který neoprávněně neumožní přítomnost osoby blízké či osoby, kterou pacient určil, u pacienta, se také dopouští přestupku podle § 117 odst. 1 písm. h) zákona o zdravotních službách a může mu být uložena pokuta až ve výši až 100 000 Kč (§ 117 odst. 4 písm. e)). Podnět k prošetření přestupku se podává ke krajskému úřadu, který udělil zdravotnickému zařízení oprávnění k poskytování zdravotních služeb.
Neumožnění kontaktu s osobou blízkou je navíc také zásah osobnosti člověka, zejména do práva na soukromí či práva na rodinný život. Klientovi takto vzniká nemajetková újma. Za každý neoprávněný zásah má poškozený právo na odčinění nemajetkové újmy, a to podle intenzity buď omluvou nebo i finančním odškodněním. Toho se lze případně domáhat žalobou.
Lepší a efektivnější cesta je ale vždy cesta domluvy a snaha si vše vysvětlit.
1 Podrobnější informace o tom, jak funguje vnitřní řád ve zdravotnickém zařízení, si přečtěte v článku tady: https://advokatnidenik.cz/2022/07/27/respiratory-rousky-a-vnitrni-rad-zdravotnickych-zarizeni/
0 komentářů