Pacient může mít u sebe kolik osob chce. Kde to v zákoně najdete?

Přístup zdravotníků k právům rodičů a dětí někdy dosahuje skutečně absurdních rozměrů. Jako každoročně zuří v mnoha krajích chřipková epidemie a s ní spojený zákaz návštěv (v loňském roce jsem se snažila alespoň trochu zmírnit jeho dopady; o tom si přečtěte tady).

Tento zákaz porodnice často neaplikují na doprovod ženy k porodu. Žena tak může celkem v klidu porodit za přítomnosti svého partnera. Jakmile žena po porodu přejde na oddělení šestinedělí, partner zpravidla odchází domů. Na druhý den se ale jeho „status“ zásadně změní. Již není doprovod k porodu. Naopak je jeho postavení překvalifikováno na pouhou „návštěvu“, na kterou se už zákaz návštěv vztahuje. Jak se to stane? Sledujte mě:

Matka na oddělení šestinedělí je zároveň zákonný zástupce novorozence. Právo dítěte na přítomnost zákonného zástupce je tak naplněno. Novorozenec je zase osobou blízkou matky. Právo matky na přítomnost osoby blízké je také naplněno. Otec, byť je také zákonným zástupcem novorozence a osobou blízkou matky, je zde logicky nadbytečný a stává se pouhou „návštěvou“. Na tu už se pochopitelně zákaz návštěv vztahuje. Však to má také v názvu. Otec proto za matkou a svým dítětem v době zákazu návštěv není vpuštěn. (O tom, na koho se ve skutečnosti vztahuje zákaz návštěv si přečtěte tady.)

Zdá se vám to absurdní? To je právní konstrukt, který vymysleli právníci jedné z našich nemocnic. Podle jejich názoru zákon jasně hovoří jen o jedné osobě, ať už jde o právo na přítomnost zákonného zástupce, osoby blízké či osoby, kterou pacient určí. Všechny ostatní tak „přechází“ do kategorie „návštěva“.

Právo, jako nástroj odcizení a absurdity

S názorem, že pacient může mít u sebe jako doprovod jen jednu osobu blízkou, jsem se už setkala, a to i od právníků s několika tituly s odkazem na jazykový výklad zákona, ze kterého jasně vyplývá, že zákon počítal pouze s jednou osobou jako doprovodem. A není rozhodující, jestli tou jednou osobou má být jen jeden zákonný zástupce, osoba blízká či jedna osoba, kterou pacient určí.

Když se člověk s touto argumentací setká „v terénu“, je těžké na místě v často vypjaté situaci oponovat zdravotníkům právní úpravou. Na pouhé: „Zákon konkrétní počet osob nestanoví a co není zákonem zakázáno, je dovoleno.“ už v této fázi jednání často nereagují. Určit, jak to skutečně je, chce výrazně hlubší úvahu než jen letmé nahlédnutí do zákona.

Aby vám bylo jasné, o co se jedná, potřebujete mít před sebou znění zákona:

• 28 odst. 3 písm. e) zákona o zdravotních službách:

„Pacient má při poskytování zdravotních služeb dále právo na

1. nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce, popřípadě osoby určené zákonným zástupcem, pěstouna nebo jiné osoby, do jejíž péče byl pacient na základě rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu svěřen, je-li nezletilou osobou,
2. nepřetržitou přítomnost opatrovníka, popřípadě osoby určené opatrovníkem, je-li osobou, jejíž svéprávnost je omezena tak, že není způsobilá posoudit poskytnutí zdravotních služeb, popřípadě důsledky jejich poskytnutí (dále jen „pacient s omezenou svéprávností“),
3. přítomnost osoby blízké nebo osoby určené pacientem,

a to v souladu s jinými právními předpisy a vnitřním řádem, a nenaruší-li přítomnost těchto osob poskytnutí zdravotních služeb; to neplatí, jde-li o osoby ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence; tím není dotčen § 47 odst. 1 písm. b),…“

Pojďme se ponořit do hlubin jazykového výkladu a větu si zjednodušit:

„Pacient má dále právo na přítomnost zákonného zástupce,…, opatrovníka,…, osoby blízké nebo osoby určené pacientem, a to v souladu s právními předpisy a vnitřním řádem, a nenaruší-li přítomnost těchto osob poskytnutí zdravotních služeb.“

Právě v tom, že zákon používá jednotné číslo, když hovoří o zákonném zástupci, opatrovníku, osobě blízké… je spatřováno, že právo pacienta svědčí toliko pro přítomnost jen jedné takové osoby. Jak si ale vysvětlit dovětek „nenaruší-li přítomnost těchto osob poskytnutí zdravotních služeb“? Proč nyní zákon používá množné číslo? Proč zákonodárce nepoužil sousloví „přítomnost takové (nebo „této“) osoby“, jestliže zamýšlel počet osob omezit toliko na jednu?

V úvahu přichází dvě možnosti:

1. Dovětek se může vztahovat k výčtu osob, který ustanovení obsahuje výše. Zákon prostě typově vyjmenovává osoby, které mohou být přítomné a dovětek používá množné číslo právě s odkazem na tento výčet.
2. Anebo je tu druhá možnost. Zákon počítá s tím, že v každé ze zmíněných skupin může být osob více. Proto používá množné číslo. Jejich přítomnost je pak limitována zákonem stanovenými podmínkami – musí být v souladu s jinými právními předpisy, vnitřním řádem a nesmí narušit poskytování zdravotních služeb.

Ať tak či tak, je jasné, že pouhý jazykový výklad ustanovení není jednoznačný a v takovém případě je potřeba vykládat právní normu s pomocí dalších možných podpůrných způsobů výkladu.

Ústavní soud k používání toliko jazykového výkladu práva uvádí ve svém nálezu Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997:

„Dalším naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jeho jazykového výkladu.

Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity.“

Smysl a účel zákona

Když chceme zjistit smysl a účel právní normy, první kroky vedou vždy k důvodové zprávě. Ta k § 28 zákona o zdravotních službách mimo jiné uvádí:

„Zákon např. zakládá právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce a dalších osob ve zdravotnickém zařízení v případě nezletilých pacientů a pacientů zbavených způsobilosti k právním úkonům. Podle Charty práv hospitalizovaných dětí mají mít děti v nemocnici právo na neustálý kontakt se svými rodiči a sourozenci. V Listině základních práv a svobod je v čl. 32 odst. 4 zakotveno právo dětí na rodičovskou výchovu a péči a zároveň se zde stanoví, že „nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona“. Podle Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí.

V praxi i přes nesporný přínos nepřetržitého kontaktu dítěte s rodiči na psychiku dítěte a proces uzdravení stále dochází k bezdůvodnému omezování jejich kontaktu. V některých nemocnicích jsou rodiče, kteří nejsou přímo hospitalizovaní s dítětem, stále chápáni jako návštěva, na kterou se vztahují návštěvní hodiny, a nikoliv jako zákonní zástupci, kteří mají mít neomezený přístup k dítěti a právo pečovat o své děti a být jim v blízkosti. Je nepochybně v zájmu dětí, aby ve všech případech, kdy tomu nebrání závažná objektivní překážka (např. možnost šíření nakažlivé nemoci), bylo výslovně výše uvedené ustanovení Úmluvy o právech dítěte do zákona promítnuto.

Pobyt těchto průvodců musí být v souladu s vnitřním řádem zdravotnického zařízení, který např. upraví, kde se mohou tyto osoby v průběhu pobytu zdržovat, zda je potřeba se při příchodu a odchodu nahlásit sestře atd.“

Myslím, že není třeba zacházet ve výkladu shora zmíněného ustanovení hlouběji. Z důvodové zprávy, která hovoří o všech přítomných osobách v množném čísle (dokonce vyzdvihuje právo dítěte na kontakt rodičů a sourozenců) je jasné, že zákonodárce neměl v žádném případě v úmyslu omezovat počet osob přítomných u dítěte. Byl by to ostatně nesmysl. Šlo by o tak zásadní zásah do práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči, že kdyby jej zákonodárce měl v úmysl provést, stěží by to provedl takto neurčitě.

V praxi by to znamenalo, že by si rodiče museli vždy dopředu rozmyslet, který z nich bude s dítětem při kontaktu se zdravotníky. Bez dovolení zdravotníků by nepřicházelo v úvahu, aby u zákroku byli oba rodiče. Jinde, než ve vymezených prostorech a časech, by se druhý rodič s dítětem nemohl setkat. Byl by de facto v pozici „návštěvy“, přitom je ale stále zákonným zástupcem. Zákon s takovou variantou nepočítá. Rodič není návštěva a nemůže se jí stát. Vždy bude zákonným zástupcem.

Zákon přitom samozřejmě pamatuje na situace, kdy by zájem dítěte nemusel jít ruku v ruce s přítomností rodiče při poskytování zdravotních služeb a obsahuje určité omezení. Rodič, stejně jako jakýkoli jiný doprovod pacienta, nesmí narušit poskytování zdravotních služeb. K omezení počtu osob tak může dojít na základě aktuální situace třeba proto, že doprovod je nemocný, agresivní, přehnaně hysterický nebo se prostě do malého prostoru, kde jsou zdravotní služby poskytovány, nevejde.

Stejný princip se vztahuje i na osoby blízké nebo osoby, které pacient určí jako ty, které mají být přítomny při poskytování zdravotních služeb. Proč? Protože podmínky pro přítomnost těchto osob u pacienta jsou stejné, jako v případě zákonného zástupce. Rozdíl je jen v tom, že zákon výslovně nezdůrazňuje nezbytnou nepřetržitost takové přítomnosti.

Jestliže se rodiče v porodnici setkají s argumentem, že matka je s dítětem hospitalizována a dítě tak má u sebe zákonného zástupce, přičemž zároveň dítě je osobou blízkou matky, takže i matka má u sebe osobu blízkou a tím pádem se otec stává návštěvou, která v době zákazu návštěv nemá v nemocnici co dělat, je to absurdní a manipulativní. Pokud v takovém případě dojde k vykázání zdravého a přiměřeně se chovajícího otce, je to protiprávní jednání.

Stejně tak by docházelo k nepřiměřenému omezování práv rodící ženy, jestliže by u sebe mohla mít jen jednu osobu, bez ohledu na reálné možnosti daného zařízení. Musela by si tak vybrat mezi partnerem, otcem dítěte, který má nepochybně právo být přítomen narození svého potomka a třeba dulou, psychickou oporou, která zná celou škálu nefarmakologických způsobů, jak si u porodu ulevit. Úplné sci-fi by pak bylo přání mít u sebe ještě svou komunitní porodní asistentku, která může ženě poskytnout odborný druhý názor na navrhované aktuální zdravotní výkony v průběhu porodu. Přitom požadavek na všechny tři osoby je logicky odůvodněný a každá z nich má při porodu své specifické, a hlavně nezastupitelné, místo.

Pouhý jazykový výklad, na základě kterého by mohl mít pacient u sebe jako doprovod jen jednu osobu, tak v případě §  28 zákona o zdravotních službách nemůže obstát. Je proto třeba vycházet z toho, že zákon počet osob, které mohou pacienta při poskytování zdravotních služeb doprovázet nestanoví. Jejich počet je limitován jen tím, že jejich přítomnost musí být v souladu s jinými právními předpisy, vnitřním řádem a nesmí ohrožovat poskytnutí zdravotních služeb.